8. 3. 2023
Zde jsou příběhy šesti lidí, kteří se rozešli se svými auty, aby začali žít šťastnější, zdravější a udržitelnější život.
Jsou to rodiče, ředitelé, ekologové – lidé ze všech společenských vrstev, kteří si uvědomili, že život bez osobního auta nabízí více než život s ním.
Hendrik viděl svou budoucnost jako stereotypní předměstský sen – život na okraji města se dvěma auty. Plán se však změnil a rodina nakonec žila v centru města.
Díky tomu se mohl Hendrik rozloučit s druhým autem a znovu probudit starý plamen lásky z doby před deseti lety – jeho nákladní kolo. Do tohoto praktického vozidla se vešly rodinné potraviny i jejich dvě děti. Ve skutečnosti je v Hendrikově přeplněném rodném městě školka blíž na kole než autem.
Hendrik věří, že jeho děti budou patřit k první generaci, která nebude spěchat se získáním řidičského průkazu hned po dovršení 18 let. A že za 10 let by se nákladní kola mohla stát široce používaným dopravním prostředkem na ulicích.
Celý Hendrikův příběh si můžete přečíst zde.
Jako výkonná poradkyně s odbornými znalostmi v oblasti udržitelného výkonu se Silvia vždy pyšnila tím, že dokáže budovat týmy, v nichž jsou lidé a udržitelnost na prvním místě.
Pandemie COVID-19 a práce na dálku byly pro Silvii vhodným momentem, aby přehodnotila cestování a nechala zvítězit svou udržitelnou stránku. Přestěhovala se zpět do menšího univerzitního města, kde se dá chodit pěšky, a prodala své auto.
„Udržitelnost může znamenat více věcí,” řekla Silvia. „Používá se v souvislosti s klimatem, ale znamená také, že se člověk cítí dobře a může se pohybovat v přirozeném prostředí.”
Přesně to dělá, když každý den stráví alespoň hodinu venku. A v našem přehnaně stimulujícím a stresujícím světě by to mohl být skvělý návyk téměř pro každého.
Celý Silviin příběh si můžete přečíst zde.
Když Liina viděla, jak její vůz 95 % času stojí a potřebuje údržbu, uvědomila si, že 13 let trvající vztah s jejím Citroënem se chýlí ke konci.
Liina měla pocit, že žije marnotratně, a chtěla být pro svou dospívající dceru lepším vzorem. Zbavení se auta bylo součástí většího plánu, jak se stát udržitelnější rodinou.
Najednou se jí otevřel úplně nový svět. Často potkávala staré přátele, když jezdila do práce na kole, a jako společenský člověk začala ve veřejné dopravě navazovat nová přátelství. Od té doby, co jezdí bez auta, dostává více komplimentů než kdy jindy.
Liina své rozhodnutí nikomu nevnucuje, ale inspirovala lidi ve svém okolí k tomu, aby zvážili, jestli by měli začít cestovat bez auta.
Celý příběh Liiny si přečtěte zde.
Kadri je generální ředitelkou technologické společnosti zaměřené na vzdělávání a pohodu. Na své vlastní cestě za šťastnějším životem si rychle uvědomila, že osobní automobil se do jejího programu nehodí.
Když Kadri bydlela na předměstí, měla jejich rodina dvě auta, aby se dostali do zaměstnání v opačných částech města a mohli dceru vysadit.
Po přestěhování do centra města se Kadri rozhodla rozloučit se svým roztomilým Fiatem 500. To dobře zapadalo do jejího minimalistického životního stylu, což jí pomáhalo soustředit se na důležité věci.
Kadri ráda cestuje na elektrické koloběžce, protože jí umožňuje vnímat změny ročních období skrze vůně. Navíc se může nadýchat čerstvého vzduchu, což jí zlepší náladu na celý den.
Celý Kadriho příběh si přečtěte zde.
Když se Anně-Gretě narodilo třetí dítě, seděla několik měsíců doma, stejně jako jejich Subaru Legacy. Po návratu do práce zjistila, že ji více baví používat kolo, a tak se auta zbavila.
Někdo by předpokládal, že pro matku čtyř dětí je to logisticky noční můra. Ale pro Annu-Gretu se život stal jednodušším – už žádné cesty do automyčky nebo působení v roli rodinného řidiče.
Konečně si mohla vzít zpět všechen čas ztracený na cestách nebo v dopravě, který podle jejích výpočtů činil více než šest hodin měsíčně. Anna-Greta nově získaný čas využila k rozšíření své technologické společnosti v lesnickém sektoru.
Celý příběh Anny-Grety si můžete přečíst zde.
Aivar prožil ve svých 61 letech pestrý život. Byl sportovcem, hercem, podnikatelem a mentorem. Pomohl mnoha lidem realizovat jejich potenciál a rád se pohybuje mezi svými spoluobčany.
Aivar býval velkým automobilovým nadšencem, který si pořizoval nové modely přímo z továrny. S přibývajícím věkem však začal vidět větší hodnotu v pohybu a pobytu mezi lidmi. Myslí si, že vlastnictví auta se stalo jakýmsi kultem, který ospravedlňuje zaplacení jakékoli ceny za iluzi svobody a postavení.
Aivarův vědomý přechod na veřejnou dopravu snížil rodinné výdaje a dovolil mu více číst a dojíždět odpočinutý.
Kult auta opustil před více než rokem a okamžitě zjistil, že ho to vysvobozuje. Aivar o sobě říká, že je šťastný pasažér, protože změnu provedl dobrovolně. „Na základě osobní zkušenosti jsem se naučil, že lidé se rozvíjejí tím, že vystupují ze své komfortní zóny,” říká.
Celý Aivarův příběh si můžete přečíst zde.
Jen několik málo inovací určilo 20. století tak výrazně jako osobní automobil. Počet automobilů, které jsou považovány za vstupenku k nezávislosti a svobodě, celosvětově roste.
Chcete se “oficiálně” stát dospělým? Udělejte si řidičský průkaz a… kupte si své první auto. (Ach).
Mentalita zaměřená na automobily se však mění díky nové městské politice bez aut a lidem, o kterých jste se dočetli výše.
Zároveň se stále více lidí zbavuje svých aut a využívá svobody volby – veřejné dopravy, odvozu, elektrických koloběžek nebo sdílených vozidel.
V Boltu vidíme, že díky nabídce lepších způsobů přesunu jsou lidé otevřenější k tomu, aby se rozešli s osobním autem a změnili svůj život.
Na konci tunelu je tedy světlo (pro chodce, ne pro auta).
